I ty hadice!

18. května 2014 v 18:10 | Gallilea |  Myšlenky teraristy
Proč nemám ráda hady?




Už jako malá jsem měla obrovský strach z hadů. Bezdůvodné panické záchvaty strachu. Třeba když jsem si namlouvala, že by se zničehonic ke mně připlazil obrovský had a láskyplným obětím přivedl do mdlob. Anebo ještě více nepravděpodobné. Nějaký jedovatý had. Taková mamba černá by mi to spočítala během chvilky. A spoustu dalších nesmyslů, než mi konečně došlo, že had záměrně nezaútočí. Přesvědčila mě o tom jedna zmije. Vyhřívala se na louce, kterou jsem procházela. Několik vteřin jsme si soustředěně koukali do očí. Potom jsem s hysterickým řevem utekla. A to už jsem nebyla malá.

Změna v mém životě nastala, když se přistěhoval spolubydlící O. A nepřicházel sám. V rukou si nesl malé terárium s hadem. Přesněji hadicí. Lampropeltis mexicana thayeri nebo taky Tira. To ona mě postupně učila, jak s hady manipulovat, jak je fixovat, jak se o ně starat. S Tirou jsme si vybudovaly vztah, který jsme měly prohloubit v momentu, kdy O sbalil kufry a odstěhoval se jinam, však bez Tiry. Tu si s sebou vzít nemohl a já ji nechtěla dát do zverimexu. Tiru jsem si nechala, i s vědomím, že jí budu muset kupovat myšky. Protože hadice potřebuje žrát. A taky žrala. Rostla. Svlékala se. Koupala se. Podhrabávala co se dalo - zejména bazének s půllitrovým objemem. A párkrát se zdařile odplazila z terária. Nakonec muselo přijít i stěhování.

(zakoupené terárium v původním stavu)

Nikoliv z mého terarijního kruhu, ale i hadici Tiře jsem chtěla udělat radost a pořídila ji větší terárium. Já jsem byla šťastná, protože jsem mohla zakládat nový prostor a vyhrávat si se substráty, kameny, celkovým uspořádáním a celkovým dojmem. Hadice mohla být šťastná, protože dostala luxusní bydlení s vybavením: břidličný kámen, výhřevnou žárovku, korková kůra, keramická miska na vodu, další kameny na ozdobu, které úspěšně pohřbila do lignocelu. Tiše jsem pozorovala hadici, jak se na nové zařízení tváří. Z Tiřina výrazu jsem nic nevyčetla.

(čerstvě založené bez hadice)

("Vítej v novém bejváku!")


(ještě by to chtělo větve a umělé kytky, a bylo by to dokonalé)

Po několika týdnech se hadice Tira zabydlela velmi důkladně. Rozvrtala, co se dalo, snažila se zahrabat pod břidličný kámen i bazének. Dokonce terárium bylo i vystaveno Tiřiným pokusům o útěk, který se naštěstí nezdařil kvůli pěnové výplni mezi posuvnými skly.
Tira si zvykla, stejně jako já. I na to, že musím pro Tiru chovat myši - přesněji malé myšky - od růžových holátek po tři týdenní skákavku. Už mě opustily i soucitně tragické výlevy nad krutou smrtí malého myšete. Ale stejně vím, že skončím v pekle. I Tira naznačovala...
Přišel čas krmení. V myšincích jsem měla krásnou úrodu sedmi barevných baculatých buchet (= osrstěná myška, ale ještě nemá otevřené oči, 8-13 dní staré mládě). Černobílé Amy (=akční myš) jsem odlehčila o dva krky. Přenesla jsem dva vybrané kusy k teráriu. Hadice Tira bystře sledovala dění za průhledným sklem. Rychle jsem otevřela posuvné sklo, hodila holátko na bitevní pole a nechala hadici a hole, ať si to spolu vyřídí. Po patnácti minutách nastala kontrola situace. Tira holátko ulovila a nasoukala si ho do trávicího ústrojí a už už koukala, kde je přídavek. Koukala, koukala, mrška jedna hadicovitá. Natolik nedočkavě, že se vymrštila a zakousla se se do ruky mezi palcem a ukazováčkem. Okamžik strnulého šoku. Na Tiru jsem vytřeštila vyděšené oči, nemohla si odpustit: "I ty hadice! Myši ti chovám, abys měla co žrát. Terárium ti koupím a ty mě nakonec pokoušeš? Nejraději bych tě roztrhla jak hada!"
Zavřela jsem dveře od terária a uháněla do koupelny omýt a dezinfikovat krvácející ránu. Až mě překvapilo, jakou sílu má had v čelistech.
"Buď ráda, že je to jenom korálovka. Jenom užovkovitá tkanička. Žádný jedáč (=jedovatý had)!" uklidňovala jsem se a došla si zapálit cigaretu. Srovnal se mi dech, tlak, srdeční infarkt zažehnán a já zdárně přežila první potyčku s hadicí.

Kdysi Robert Fulghum napsal úvahu, proč nemá rád psy. Jenže psa lze vycvičit a vychovat a naučit fantastické triky. U hadů to tak nefunguje. Had nedá najevo lásku, radost nebo bolest. Nic takového nechce, ani nepotřebuje. Had potřebuje klid a soukromí. Had zůstane hadem. A nemám je ráda, protože nedokážu předvídat jejich nálady.




 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Feelingroovy Feelingroovy | E-mail | Web | 18. května 2014 v 19:51 | Reagovat

Já hady miluju. Už se těším, jak si pořídím taky nějakou korálovku-ale až se trochu zabydlím na vysoké... :) zatím jsem skončila jenom u agamy vousaté. Naprosto rozumím tvým dřívějším pocitům vůči myškám:) když je Simon (agamák)měl jíst prvně, taky jsem  toho měla pocit viny, ale teď je vše v pohodě, takovej je holt život. A přesně jak říkáš, taky mě občas mršák jeden pohryže a byť má jen jemné tupé zoubky, stisk je dost bolestivý. Po těch šesti letech jsem si musela zvyknout, že on je tady pánem a já jsem ta, které se dostalo pocty, že ho můžu krmit a čistit:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama