Decimace

3. dubna 2014 v 18:01 | Gallilea |  Myšlenky teraristy

Naturalismus






Bylo by mnohem pohodlnější přijít do zverimexu a požádat o dva myšoidy. Jenže to bych nesměla mít handicapovanou korálovku, která nechytí myšoida staršího čtyř týdnů. A tak se snažím o vlastní chov "bio" myšoidů, abych měla (jak se říká) "všechno pevně ve svých rukou. A znamená to spoustu starostí navíc. Na jednu stranu je hrozně pěkné zachránit několika myšoidům život před zkrmením. Na tu druhou stranu už to tolik idylické není, protože potřebuji na zkrmení jejich potomky - holata a buchty a medvídky.
S prvními narozenými mikro myšoidy mě opouští humor a čelím realitě. "Příroda je krutá a nemilosrdná," říkával profesor F na přednáškách z kulturní antropologie a opakuji si to i ve chvíli, kdy vybírám jedince na zkrmení. Kdo jsi? Kdo jsi, když rozhoduješ o osudu zvířete? Ozývá se sentimentální část mého mozku.Už zase! A do hádky se přidává i Rozum s argumenty, že jsou to jenom myši a samotná příroda si to zařídila dobře. Myšoidí samice je březí tři týdny a v jednom vrhu má i deset mladých. Dvanáct hodin po porodu je schopna znovu zabřeznout a za další tři týdny odchovat xy potomstvo. Na to navazuje Sentiment a popisuje nevinnost a bezbrannost růžových, ještě slepých holat nebo roztomilost myšoidích medvídků. Jenže Rozum se nedá odradit a pokračuje o selektování (nejprve bílých) mláďat, což dává ostatním vyšší šanci na přežití - jejich máma nemusí obstarávat tolik mladých a zbytečně se nevyčerpává vzhledem k tomu, že mám pět samic na jednoho samce... Sentiment je zrádnější, než jsem čekala. Položí mi otázku přímo na tělo: "A podle čeho vybíráš myšoidy na zkrmení?"
Trefa do černého.
Rozum mě nechal v koncích. Tiše se stáhl do ústraní a odtud mě pozoroval, jak se dusím. Sundávám horní díl klece a do rukou beru plastový domeček. Cítím, jak je teplý. Jak teplá jsou holátka, když z nich sundávám dřevěnou vlnu. "Tak podle čeho je vybíráš?" připomíná se Sentiment. Civím na ta maličká myšoidí těla připomínající mikromedvídky. Dohromady osm malých - pět hnědých a tři černí. A každý z nich má jinak flekatý ocásek. "Já nevím," odpovím a seberu prvního, který mi přijde pod prsty. Zavřu jej v dlani a druhou rukou postavím horní díl klece na spodní. Medvídek se vrtí. "Pohlaď si ho. Zkus, jak je heboučký," svádí Sentiment. "Třeba tenhle by byl i nejvhodnějším adeptem na myšoidí agility."
"Možná," odtuším a Svědomí mi ukazuje představy talentovaného myšoida, jak překonává táhlý tunel. Myšoid se objevuje na jeho druhém konci a vrhá se balancovat na nataženém provázku. Flekatým ocáskem vyrovnává svou rovnováhu. Na jeho konci čeká cíl a zasloužená odměna. Ještě kousek a budeš tam... "Jenže na agility nemám čas. A myšoidi jsou součástí potravního řetězce," rozmazávám vize a blížím se k teráriu, které obývá hadice Tira.
Opatrně rozevírám dlaň a chvíli koukám na batolící se medvídě. Hnědé s tmavým čumákem. Bříškem palce jej opatrně pohladím po celé délce zad.

"Promiň," řeknu a otevírám terárium. Tira zbystřila. "Ale můj had taky musí žrát."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 missneverfree missneverfree | E-mail | Web | 3. dubna 2014 v 18:41 | Reagovat

a podle čeho teda, nakonec? :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama