Ze šuplíku Roberta Fulghuma

16. července 2013 v 9:09 | Gallilea |  Z knížek
Ani ne tak povídka jako filozofická úvaha.
Drobné moudro.



Na Šalamounových ostrovech v jižním Pacifiku někteří domorodci praktikují zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, aby se dal porazit sekerou, místní obyvatelé ho pokácejí křikem. (Nemám ten článek teď tady u sebe, ale přísahám, že jsem to četl.) Za úsvitu vylezou zvláštně nadaní dřevorubci na strom a začnou na něj ječet, jak nejvíc jim to jde. Takhle to dělají třicet dní. Strom odumře a skácí se. Křik prý zabije ducha toho stromu. Podle vesničanů je to stoprocentně úspěšné.

Jsou to chudáci, naivní prosťáčkové. Tyhlety roztomile bizarní zvyky z pralesa. Křičet na stromy, pěkně děkuju. Něco tak primitivního. Chudáci nemají nic z výhod moderních technologií a vědeckého pokroku.

A já? Já křičím na svou ženu. Křičím na telefon a sekačku na trávu. Křičím na televizi, noviny a svoje děti. Dokonce se o mně ví, že někdy hrozím pěstí a křičím na oblohu.

Soused často křičí na svoje auto. A v létě jsem ho skoro celé odpoledne slyšel křičet na štafle. My moderní, vzdělaní obyvatelé měst křičíme na auta, rozhodčí, účty, banky a stroje - na stroje nejvíc. Hlavně se křičí na stroje a na příbuzné.

Nevím, k čemu je to dobré. Stroje a věci se ani nehnou. Ani kopání někdy nepomůže. Kdyby šlo o lidi, tak to by mohli mít obyvatelé Šalamounových ostrovů pravdu, Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř zabije. Hole a kameny nám mohou zlámat kosti, ale slova nám zlomí srdce....

Fulghum, Robert. Vše, co opravdu potřebuji znát, jsem se naučil v mateřské školce. Praha: Odeon, 1996.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama