Výzva I: Praha - Sázava na kole

25. července 2013 v 13:32 | Gallilea |  O mně
Z CESTOVNÍHO DENÍKU
Podkategorie: dovolená
19. července - 23. července, 2013
Cesta tam...



Přípravné fáze

V březnu přišel Kapitán se zajímavým návrhem - cyklovýlet Praha - Sázava. Jeho představy byly takové, že se dojede do Sázavy na oběd, chvilku spočineme a odpoledne zpátky do Prahy. Odhadem trasa dlouhá asi 100km. To číslo mě zarazilo a znepokojilo natolik, že jsem si začala plánovat, jak začnu poctivě cvičit a běhat, abych se dostala do formy a trasu ujela. Ze všeho nejvíce mě děsilo, že prvních dvacet kilometrů je stoupání a já vysloveně kopce nenávidím. Sázava se nachází v údolí a s tím nic neudělám - budu muset zatnout zuby, opřít se do pedálů a šlapat.

Samozřejmě mi to s tím cvičením a nabráním svalové hmoty nevyšlo. S velkou tíží jsem se přemáhala, když jsem "vyflusaná" z práce seděla doma. Zaběhat jsem si šla taky jenom jednou a kvůli tomu jsem si koupila speciální běžecké boty. Našla jsem si totiž výmluvu, že po betonu běhat nebudu, protože potřebuji, aby mi kolena fungovala ještě 60 let. Minimálně.

Dalším bodem na seznamu bylo seznamování s kolem. Na kole jsem jezdívala i jako malá, ale uběhly 4 roky, kdy jsem na tenhle stroj vylezla. A všechno zakrnělo. Včetně reflexů. A tak jsem se učila správně jezdit, správně přehazovat, správně vyvažovat a pekelně se soustředit na lajnu, po které mám jet. Obzvláště na silnici - s velikou oblibou jsem schopná brzdit dopravu jen proto, abych vyjela kopec - a hezky uprostřed silnice.

Začínat se má zlehka a následovala série drobných výletů do Úval - pouhých 16km a bez kopečků. To se šlapalo. Přesto svůj mladický rekord jsem nepřekonávala. Nový rekord ujetých kilometrů na kole jsem zvládla, když jsme jeli s Kapitánem natrhat třešně a višně. Tachometr ukazovat 40km. A Kapitán mě utěšoval, že Sázavu jistě zvládnu. Jenže jsem se znala. Když se mi něco na trase nelíbí - třeba táhlé nikdenekončící kopce, ulítnou mi nervy a kolo (které nevlastním) poletí do první škarpy (jednou jsem to vážně udělala, a potom seděla na bobku a trucovala). Ale přitom mě kolo baví!

Po rozježdění, jakž takž, jsem se těšila. V myšlenkách jsem šlapala prvních 20 imaginárních kilometrů a nesoustředila se. Ani v práci. A cpala jsem se Haribo medvídky a jakoukoliv želatinou. Dokonce jsem uvažovala, že si chvíli před odjezdem připravím sklenici vody s extra dávkou cukru - vždyť cukr je rychlý zdroj energie. Ale nakonec ne. Do přední taštičky jsem přibalila další sášek s želatinovými bonbóny pro chvíle, kdy mě popadnou nervy a já se budu rozhodovat mezi "šlapáním na zoufalce", slezením z kola či vhozením kola do škarpy.

Tři, dva, jedna,... START!

Chtěla jsem vyrážet nejpozději v deset hodin dopoledne, abychom se netrmáceli na kole v největším vedru - astronomické poledne. Naneštěstí se muselo dozajistit tolik věcí, že plánovaný čas odjezdu se posunul o celou hodinu. Poslední kontrola kola, veškerých připevněných cyklistických brašen, namazání opalovacím krémem a nasazení helmy, v které jsem vypadala jako žalud. Mezi řidítka jsem dostala ještě papírek se záchytnými body, kudy máme jet. Po dvanácti kilometrech jsem vyjeli z Prahy a čekal nás výšlap na Vyžlovku přes různé dědiny (Královice, Babice, Babičky, Křenice,...), kde měli cesty, potom na řadu přišly i polní cesty a lesní stezky.

Poctivě jsem vyšlapavála kopce a ani na okamžik nezaváhala, zda to vzdát a to kolo vytlačit. Jen jsem koukala na tachometr a odpočítávala kilometry, které zbývají k dosažení vrcholo Vyžlovky. V prvních dvaceti kilometrech mě nezničil žádný kopec, byť sebeprudší a intenzivnější. Však vyskytl se malý háček v podobě polní cestičky za Křenicemi - jak byla vyznačená na mapě. Houby polní cesta! Ale ************************************************************************* štěrková cesta, na které mi podkluzovala kola, všechno se třáslo, hrkalo, drkotalo, nemohla jsem zaostřit, výmoly, mezi nimiž člověk musel kličkovat. Jeden pohled na tachometr - kilometr téhle hrůzy za mnou a naděje na normální cestu v nedohlednu. Druhý kilometr a já začala ječet, že chci pausu. Slabá chvilka. Elegantně jsem stočila kolo k první lavičce a oddechovala.


Přitom místní okolí bylo nádherné a i ta stezka se netvářila jako největší nepřítel. Stezka stvořená pro romantické procházky ve dvou, ale ne pro kola.



Po uklidňující cigaretě a pohotovostních bonbonech jsem sedla na kolo a pokračovala. Mezitím Kapitán měl dost času, aby se naplánoval zbytek cesty do Vyžlovky - hrozila ještě jedna a zároveň poslední polní cesta. Závěrečných 500 metrů pekelné cesty jsem dojela bez řečí a při pohledu na krásnou betonovou cestu se mi uklidnil srdeční puls i samonasírací nálada.

Prvních 20 km za mnou...

Kývla jsem na druhou polní cestu. Nechtělo se mi objíždět a zajíždět. Věřila jsem, že nic horšího, než ta cesta v Křenicích už nemůže být. A taky nebylo - lesní stezka - ve stínu, bez komárů či jiného otravného hmyzu a na kopci... se pásli koně. S Kapitánem jsme měli dohodu, když budu mít problém vyšlápnout nějaký kopec, má mi povědět, že na kopci jsou koně. Tahle stvoření mi dokážou dodat energii. S těmihle koníky ani jeden z nás nepočítal a další pausa byla jasná.




A koní tam bylo. Jedna velikanánská koňská farma, s hříbátky a poníky, ovcemi a kozami. Po 22 kilometrech!

Skutečné oddechnutí nastalo, když jsem minula ceduli "Vyžlovka". Od tohoto bodu, jak říkal Kapitán, je cesta jenom z kopce, s výjimkou Stříbrné Skalice. A ta cesta byla lahodná. Lesem. Kochání. Chládek. Vidina dobrého obědu v Hradci. A nejen dobrý oběd, ale taky další koníci, kteří byli taky na výletě. A i jejich kovbojové se zastavili u "Propasti" svlažit hrdla studeným pívem. "Na krásu našich koní a rychlost našich žen!"


Do Sázavy zbývalo třináct kilometrů. S posledním kopcem. Kapitán strašil zbytečně. Trošku jsem si mákla a nakonec zastavila v polovině kopce. Ne dobrovolně. Rozvázala se mi tkanička a zachytila se do řetězu. Potom jsem statečně vlezla na kolo a šlapala dál. Na tachometru se objevilo 42 kilometrů. "Už mám nový rekord," řvala moje mysl. A to jsem ještě nebyla v cílové stanici.

Rozhlédla jsem se po okolí a zjistila, že tady to přece znám. Až mě trochu zamrzelo, že jsme na místě a cíl je blíž, než jsem si myslela. Zrovna mě to začalo bavit! Číslice na tachometru vystoupala na 47 kilometrů, s průměrnou rychlostí 19,2 km/h, v čase 2 hodiny 20 minut. A to není na začátek vůbec špatné.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Petr Holkup Petr Holkup | E-mail | 24. dubna 2015 v 21:36 | Reagovat

Ahoj, připravuji poutní trasu Praha - Sázava - Źeliv - Křemešník. Ze Sázavy na Křemešník to mám už docela zmapovaný. Teď potřebuji zmapovat úsek Praha - Sázava. Můžeš mi prosím poslat podrobnější popis Vaší cesty. Děkuji. Petr Holkup

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama