Otesánek

15. července 2013 v 14:31 | Gallilea |  Želvy pardálí - Igouš a Charlie
O apetitu Igouše jsem psala.
Ale ještě jsem nezmínila, že Igoušův apetit přesahuje i jeho samotného.
A to mnohonásobně!



Obzvláště Geochelone pardalis babcocki by měla mít velmi přísnou dietu. Teorii mám zmáknutou, i kdyby mě o půlnoci vzbudili kopancem do břicha. A praxe? V praxi je to horší. Na doporučení pána veterináře, že má žrát jenom kvalitní seno, jsem dala. Jenže Igouš se netvářil zrovna nadšeně a ohrnul nos nad suchou trávou. Ano, podařilo se mi želváka rozmlsat, rozmazlit a přeňuňat. A přece jej zbožňuji, tu moji malou vápníkovou kuličku.

Každý den, zejména teď, kdy roste zeleň, mu chodím pro čerstvý jetel dvojího druhu - bílý i růžový, pečlivě vybírám pampeliškové a jitrocelové lístky. Co nejmenší, co nejlepší. Neexperimentuji s jinou zeleninou, ani ovocem a jsem si jistá, že by mu šmakovalo. Žádné pamlsky, žádné granule. Deformace jeho perfektně zakulaceného krunýře je hrůzostrašný strašák na poli chovatelských zkušeností. Dokonce jsem z jídelníčku vyhodila i vlastnoručně vypěstovaný salát. Opakově jsem zkoušela pěstovat trávu na zkrm, jak v jeho želváriu, tak i v květináčích. Neúspěšně. Ale naděje umírá poslední a ještě dávám šanci trávě pro hlodavce. Musím to přinejmenším vyzkoušet. Na balkoně mi stojí obrovský plastový spodní kryt od klece s hlínou - vysadila jsem jetelotravní směs. Experiment nyní v létě, protože čím budu krmit Igouše v zimě? Sněhovými vločkami asi těžko. Saláty jsou plné dusičnanů. Na pekingské zelí je spousta názorů - někdo doporučuje, někdo zcela zamítá. A teď si vybrat... A musím počítat s tím, že Igoušův apetit poroste lineárně s velikostí krunýře. Vždyť jen za posledních šest měsíců vyrostl o 1,7 centimetru.

A co Igoušovi dám do misky, to zbaští. Někdy ne. Někdy zůstane tráva do druhého dne. Suchá a křupavá. A tehdy, když nejsem schopná se vykopat z postele před osmou, aby želvák dostal najíst, se stává zázrak. Je to markantní pokrok, který jsem vypozorovala! On, vápníková kulička, Igouš, se pouští i do suché trávy. Hlad nebo mlsný jazýček ho naučil? Nevím, ale hlavně, že sežere i to, co není čerstvé. Konečně!

Ale tady to nekončí... Igouš je schopen ochutnat všechno. Všechno detailně zkoumá. I na procházce mimo želvárium zkoumal vybavení pro žabičky.


"Co to je?"



"A dá se to sežrat?"


"Nedá. Jdu pryč."


Jednou jsem jej přistihla, jak se pokoušel sežrat i kousek polystyrénu. Až mě orosilo, skoro klepla pepka, dostala infarkt, když jsem zbystřila jeho natahující se krk, otevírající se tlamu. Na poslední chvíli jsem zareagovala a vyrvala Igoušovi polystyrén ze zobáku. Bohužel tady neplatí jako na psa: "Fuj, to nesmíš!" A ještě Igouš po mě střelil vyčítavým pohledem, protože jsem mu zabavila jistě něco velmi delikátního.

Pro takové případy jsem se pojistila, že mu nechávám misku se zelení v místnosti, kde zrovna pobíhá. Co misku? Talíř! Jako právoplatný člen rodiny musí mít vlastní talíř!


(Ten salát byla opravdu nouzovka, protože jsem neměla po ruce jetel nebo pampelišku. Alespoň ten salát byl domácí.)


(A tady, místo aby jedl salát, zkoušel ochutnat i samotný talíř! Skoro to vypadá, jak by si jej chtěl odtáhnout.)





(Hlavní chod hotov: podává se želva se salátem :))



(Šťastný malý Igouš.)


A závěrem napíši už jediné, že i želva musí být pod dozorem. Jinak zbaští vše, co vypadá poživatelně.
Možná i mě.
Prosím, prosím, ať je to láskou...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama