Jak si udobřit Igouše

26. července 2013 v 10:10 | Gallilea |  Želvy pardálí - Igouš a Charlie
Návrat z dovolené.
Polozbořené želvárium.
Zpřeházená pergola a odtlačené domečky.
Rozohněná želva, které lítají blesky z očí.
I tak to může dopadnout...




"Mámo, cos to provedla?! Jak sis to představovala? Nechat mě tady! Samotného! Bez výhřevné lampičky! Bez čerstvé trávy! Musel jsem ji jíst úplně suchou! A ta mi nechutná! A co to seno? Vždyť já seno nerad! Moje prolézačky jsi taky dala pryč. Nemohl jsem šplhat. Nudil jsem se! Opustila jsi mě na celých pět dní! Opustila! Nemáš mě ráda!"

Ano, i takhle by mohl vypadat Igoušův lamentovací monolog. Možná v té jeho želví hlavě zazněly i jiné vyrázy. Více vulgárnější. Možná i takové, které mi lidé neznáme. Rozzuřený Igouš se na mě ani nepodíval. Nevšímal si mě. Ignoroval mě. A já jsem se pro něj snažila a snažím dělat to nejlepší. Jenže to želvákovi nevysvětlím. A pak že želváci nemají vlastní hlavu, náladu, nějakou škálu emocí. Mají a extrémně vyvinutou. Jeden by se divil, co takový deseticentimetrový vápníkový tank dokáže vytvořit a zdemolovat. Té nevinné pergole ulámal nožičky. Asi si hrál na želví beranidlo...


Igouš nevypadal na to, že by se mu chtělo komunikovat. Ve svém demoličním afektu byl neúnavný, a tak mě napadlo, čím bych jej mohla trochu rozptýlit. Venku bylo krásně. Teplo. Hodně teplo. To by se Igoušovi mohlo líbit. A třeba by polevila jeho špatná nálada společně s ničícími sklony. Rychle jsem připravila transportní košík. Odchytila želváka a upalovala na zahrádku.


Moc hezké pohledy na mě neházel. Zřejmě si i říkal, že procházkou si to nevyžehlím. Nechala jsem ho vztekat. A Igouš se vztekal. Slyšela jsem jeho pravidelný rytmus, jak bije krunýřem o stěny dřevěného výběhu. Chodil dokola. Podél stěn. A bouchal. Asi usiloval o zboření "Igoušária". Pokoušel se o to tři hodiny. V pravé poledne jsme se vrátili domů. Očekávala jsem, že půjde spát. Jak to měl ve zvyku. Mezi 12 a 13 hodinou chodíval spát. Mýlila jsem se. Zase. Igoušův vztek nevyprchal. A řádil dál.

Znovu jsem ho naložila do košíku a šli jsme na zahrádku. Chvíli pobyl v "Igoušáriu". Pak jsem jej pustila ven. Igouš nechodil. Igouš běžel. Kmital nožičkami a uháněl přes zelené prostranství.


A snažil se zalézt do jakéholiv roští. I do tůjí. Procestoval zahrádku křížem krážem.




Dalo by se spekulovat, jestli byl vyhřátý ze sluníčka nebo vlastním vztekem. Pravda je taková, když jsem si jej vzala na ruku - úplně hořel. Horký jako čerstvě vytažený brambor z ohně.


Dokonce se i pouštěl do mulčovací kůry. Buď má apetit překračující jeho hranice nebo potřeboval něco roztrhat.


Rozmanitost terénu napomohla zklidnit rozžhavenou želví mysl. Začal se tvářit spokojeně. Vybitě a vydováděně. A i jeho faciální výraz se změnil. Už se nečertil. Už se nemračil.


Igouš se usmál! Zázrak. Halelujah, radujme se! Asi mi bude odpuštěno...


Igouš se unavil až v šest hodin odpoledne. Skoro v podvečer. Jeho tempo ubíralo na rychlosti a hledal skrýš. Opět v křovinách a ve vysoké trávě. Igouši, Igouši, ty budeš mít druhý den svalovou horečku.


A v šest hodin jsme šli domů. Nasoukal do sebe ještě pár jetelových lístků a odšoural se do domečku.

Dobrou noc, Igouši! A už se nezlob.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama