2. kapitola

7. ledna 2013 v 7:01 | Gallilea |  Sirlianorth

Bílý Kairelos a černý Kairo





Zcela úplně obyčejný den. Nebylo na něm nic kouzelného. Za oknem panovalo ticho. Žádný vítr, ani zpěv ptáků. Rozlehlé zelené údolí. Bez vody.

Představil jsem si vyvěrající pramen s jezerem.

Seslal jsem blesk k zemi. Jenže na místě se objevil Kairelos, Laidor. A ten nebeský oštěp srazil tvora na kolena. Spálil jeho tělo na popel.

Bum! Tohle jsem nezamýšlel.



"Stvořiteli, Stvořiteli, co jsi to provedl?!"

"Laidore, Laidore, co jsi tam dělal?! Měla tam být ďoura s minerální vodou. Ale co teď s tebou? Vždyť už ani nevypadáš jako Laidor. "

"Spálil jsi mi tělo!"

"Ale ne duši!"

"A co moje jméno?"

"Jméno! Jméno budeš mít pořád. Zčernal jsi!"

"Tak co jsem, když ne Laidor? Ty to musíš vědět, jsi Stvořitel."

"Jsi... Jsi jedinečný svého druhu! To přesně jsi!"

"Ano, jediný černý mezi bílými. Roznesou mě na kopytech."

"Vidíš to moc černě. Tak jsi trochu umouněný. A morous k tomu."

"Já nechci být černý!"

"Zvykneš si! Kairelos byl bílý Laidor. Nyní jsi Kairo! První černý Thairanos, který přežil vlastní smrt. Máš v sobě neuhasitelný plamen života."

"Černý a nesmrtelný. Na věky věků. Stvořitelův dar."

"Polkni tu ironii. Mohlo to být i horší. Však pochopíš... A teď jdi!"

Duše tvora se vracela nazpět do těla.



Černý Kairo nezemřel. Jeho božsky bílá nevinnost shořela.

Protože nevinnost umírá mladá.

Kairo otevřel oči a postavil se na nohy. Otřepal se. Padal z něj popel. Černější než temnota a černočerná tma dohromady. Se svěšenou hlavou odcházel. Zůstaly po něm doutnající stopy.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama