7. kapitola

19. listopadu 2012 v 6:59 | Gallilea |  U všech proužků!
Z kapsy prapraprapra...pradědečka želváka Mužíka
Jak málem zmizela duha



Tento příběh je převelice starý a udál se v dobách, kdy lesy byly nepropustné a divoké. Právě na těchto místech žila různá společenství zvířátek, ale ne ledajakých, tahle uměla mluvit.

V lese ve skalách žil starý kouzelný had, jehož kůže hrála nejrůznějšími barvami. Zvířata jej přezdívala Duhad. Byl nejtajemnější tvore, protože obýval svou temnou skrýš, dokud nezačalo pršet. Jen v těchto okamžicích se pomalu vyplazil ven, natáhl své tělo po balvanech a čekal na sluneční paprsky, které vždy odrazily jasné barvy jeho kůže na oblohu. Na nebi se vytvořila duha, kterou obdivoval každý tvor žijící v lese. Od těch největších stvoření po malé myšky a veverky.

Zrovna přestávalo pršet, když zvířátka vylezla ze svých nor a uctivě vzhlížela k duze, jež prozářila celé okolí. I malý zvědavý veverčák Burunduk koukal z koruny stromu na tuhle nádheru a tiše záviděl Duhadovi jeho barvy. Burunduk patřil mezi nevyčíslitelně vzácné veverky, protože nosil béžovou vestičku s velkými kapsami, do nichž si schovával všechno, co se mu líbilo či mu chutnalo, a také měl pět hnědých proužků na zádech.

"Kéž bych tak získal Duhadovy barvy!" pomyslel si Burunduk. "Byl bych tím nejkrásnějším veverčákem, poněvadž by mé proužky hrály všemi barvami. Musím je získat!"

Obratně seskočil se stromu a běžel k hadovi.

"Krásný Duhade, dáš mi své barvy?" zeptal se hada.

"Nikoliv, Burunduku, nemůžu," odpověděl Duhad. "Je mou povinností vytvářet duhu po dešti."

"Ani mi je nemůžeš půjčit?" nenechal se malý veverčák odradit.

"Ne," řekl Duhad a plazil se do své skrýše. Čím více bylo jeho tělo zastřeno stíny, duha se na obloze rozplývala do ztracena.

"Ale já je chci!" dupal a vztekal se veverčák, ale Duhad jej už neslyšel.

Burunduk dostal nápad. Čekal až slunce zapadne za vrcholky hor a nastane tma. V té chvíli se potichu vydal za hadem do jeho skrýše. Duhad tvrdě spal, Burunduk nezaváhal a ukradl hadovi barvy. Rychle si je nastrkal do svých velkých kapes od vesty a pelášil pryč. Bál se, srdéčko mu tlouklo jako splašené, ale byl hrdý, že získal to, po čem tolik toužil. Jenže pak se to stalo…

Když utíkal do svého hnízda, na cestě uviděl velký lískový oříšek. Nedokázal odolat a dychtivě jej soukal do kapsy k barvičkám. Oříšek byl moc velký a Burunduk si ani nevšiml, že se jeho kapsa roztrhla. Veverčák se samou radostí rozběhl domů. Vyšplhal po kůře stromu, hupsnul do svého pelíšku a přikryl se dubovým lístkem. Chtěl se pokochat barvami, které ukradl Duhadovi, ale jak prohledával své kapsy, nemohl je najít.

"Já je ztratil!" vykřikl a tlapkou si otíral zpocené čelo. "Musím je najít!"

Opustil hnízdo a vydal se ven do zimy. Hledal až do úsvitu úplně všude, nakoukl pod každý kámen, obrátil všechno spadlé listí, díval se do studánek, zda tam se netřpytí barvy, však nikde je nenašel. Smutný a zcela vyčerpaný se vrátil domů a usnul.

Druhého dne pršelo. Když se vylezlo slunce zpoza mraků, žádná duha se neobjevila. Ani Duhad nevycházel ze svého doupěte. Zvířátka chtěla vědět, co se stalo, tak se rozhodla, že se na něj půjdou podívat. Jakmile vlezla do jeho obydlí, nenašla nikoho. Místo bylo prázdné a pusté.

Veverčák se už týdny potuloval po zákoutích lesa a snažil se najít barvy.

"Možná jsem je ztratil tady. Anebo támhle? Šel jsem tudy vůbec?"

Jednoho dne procházel lesem obrovský a moudrý želvák Mužik, který před pár dny oslavil sté narozeniny. Za svítání si vyrazil na zdravou ranní procházku, a protože se blížilo poledne a byl nedaleko paloučku se šťavnatým jetelem a pampeliškami, rozmýšlel o menší svačinkce. Chroupal už třetí pampeliškový list, když si náhle povšiml něčeho zářivého v trávě. Zbystřil a viděl, že to jsou Duhadovy ztracené barvy! Sebral barvičky, a jak mu stáří dovolovalo, tak rychle upaloval ke kouzelnému hadovi.

Mužik byl celý udýchaný, když dorazil do Duhadové podzemní chýše.

"Duhade!" zvolal želvák. "Našel jsem tvoje barvy."

"Sssssss," ozvalo se. "Sssssss."

Mužik se rozhlížel, ale nikoho neviděl. Položil barvy na zem a chystal se opustit tohle pochmurné místo.

"Děkuji," zazněl Duhadův hlas. Želvák se otočil a spatřil hada v celé své kráse.

"Kam jsi zmizel?" zeptal se Mužik.

"Chtivý Burunduk mi ukradl barvy," promluvil had. "A pro všechna zvířátka jsem se stal neviditelným, i když jsem stále byl schovaný zde."

Po celém lese se roznesla dobrá zpráva, že se Duhad vrátil a opět bude po dešti duha na nebi. A Burunduk? Zastyděl se natolik, že ještě ten den se šel omluvit Duhadovi za svou chamtivost a od té doby se ptá každého, když něco chce. Dokonce i lískové stromy prosí o oříšek!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama