6. kapitola

16. listopadu 2012 v 6:59 | Gallilea |  U všech proužků!
Antický želvák




Neutíkal jsem do kuchyně, abych se znovu pokusil dobývat kouzelnou skříň. Tu jsem nechal plavat! Zůstal jsem v obýváku, protože jsem ho ještě pořádně neprozkoumal.

Pádil jsem vysokým kobercem béžové barvy. Skoro to vypadalo, že koberec neměl konce, ale zdání klamalo. Tlapkami jsem zabrzdil na hranici šedého koberce s barevnými proužky. A tu můj čumáček zbystřil! Všechny chloupky se mi našponovaly. Tohle byla vůně sušené luční trávy. Na co je dobrá sušená luční tráva? Přeci na pelíšek!

Nebyla to jen luční tráva, která tady voněla. S vůní se mísil ještě jeden pach. Neznal jsem jej! Trochu jsem přikrčil a opatrně zkoumal tohle prazvláštní zákoutí obývacího pokoje.

Plížil jsem se kolem bílých kamenů a kamínků, ale žádný oříšek! Uviděl jsem hromádku suché trávy. Ohlédl jsem se napravo, nalevo, nikde nikdo! Rozeběhl jsem se k hromádce. Krásně voněla! Chtěl jsem si ozkoušet měkkost a vyskočil na hromádku stébel. K mému překvapení to žádná hromádka trávy nebyla. Docela to i zadunělo, když moje tlapky dopadly na... kus kamenu? Vypadalo to jako kámen, jenže to kámen nebyl. Otřáslo se to.

"Kdo je tam venku?" ozvalo se zevnitř kamenu.

"Kdo je tam vevnitř?" zeptal jsem se.

"Jsem želvák Mužík," představil se "kámen". "Teď odpověz ty."

"Jsem burunduk Bur," odpověděl jsem.

"Tak to jsi ty ten nový člen rodiny," brumlal si Mužík. "Burunduk páskovaný! Ano, ano. Pruhovaná veverka ze Sibiře. Potrava - oříšky, semínka a větvičky na ohryzávání. Tvor mrštný a hbitý."

"Jsi velmi moudrý," souhlasně jsem přikyvoval hlavou. V tlapce jsem držel pár stébel trávy a hledal jsem, kde má želvák hlavu. Divil se, jak je to divné stvoření.

"Co je to želvák?"

"Jsem živý tvor jako ty," povídal Mužík. "Pocházím z velmi teplých krajů a můj krunýř mě charakterizuje. Mohu se dožít až sto padesáti let."

"Tolik?" divil jsem se.

"Ano," pokýval želvák Mužík hlavou. "Teď je mi čtyřicet sedm let."

"Cos to dělal?" ptal se želvák dále.

"Sbíral jsem si trávu na pelíšek," řekl jsem.

"To je tráva z mého pelíšku," pověděl želvák Mužík.

Nadechnul jsem se pořádně a z plných plic spustil:

"Dovol, želváku Mužíku, abych ti vysvětlil Veverčákovské desatero - zakladatele - Burunduka I. Nuže, pravidlo první: Co vidím je moje (sem spadá i ta suchá tráva)! Pravidlo druhé: Co najdu, je moje! Pravidlo třetí: Dáš-li mi ořech, je můj! Pravidlo čtvrté: Najdu-li ořech, je můj! Pravidlo páté a šesté se vztahuje pro lidi: Vidím-li, že držíš ořech, je můj! A Vidím-li, že držíš ořech a chceš jej sníst, vezmu ti jej, protože je můj! Pravidlo sedmé: Co najdu a roztrhám, je moje! Pravidlo osmé: Co se mi líbí, je moje! Pravidlo deváté: Schovávat, schovávat, schovávat! A pravidlo desáté a obzvláště důležité: Nebrat MOJE věci!"

Maminka by na mě byla určitě hrdá, jak krásně jsem odpřednášel naše desatero. Bez sebeveverčákovějšího zaváhání.

Želvák Mužík se na mě podíval. Usmál se: "Bure, Bure, jsi moc pyšný!"

"No toto..." lapal jsem po dechu.

"Dovol mi, abych ti povyprávěl příběh o tvém prapříbuzném veverčákovi Burundukovi."

"Dobře."

Želvák se vyhrabal z kupky trávu a lehounce vykročil kupředu. To se mi jako veverčákovi nelíbilo. Želvák byl velmi pomalý.

"Tak už vyprávěj!" žadonil se.

"Ty jsi mi nedočkavý," mumlal Mužík. "Však počkej, jen se natáhnu tady na tu břidlici. Pěkně pod světlo. My želváci se hrozně rádi vyhříváme na teplých kamenech. Bude se mi potom lépe vyprávět."

Želvák Mužík se uvelebil na plochém břidličném kameni. Přímo pod rozsvícenou žárovkou.

"Už už," mrkl želvák.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama