5. kapitola

13. listopadu 2012 v 6:59 | Gallilea |  U všech proužků!
Dokoukáno!




Do kuchyně jsem se nemusel plížit. Na všech pět proužků jsem si byl jistý, že doma nikdo není. Ani noha, ani tlapka. Jediný domácí mazlíček jsem tady já. A ta kuchyň... Dokonalé místo pro nejednu dobrodružnou výpravu, jenže nyní byl plán jasný - dobývání kouzelné skříně.

Už jsem se viděl, jak ze skříně odnáším jednotlivé ořechy, oříšky, semínka, sušené hřiby, hříbky a ovoce, protože každý veverčák a veverka si po celý rok poctivě připravují zásoby na zimu, aby potom nestrádali hlady. Zkrátka veverky pořád myslí na oříšky, ořechy, semínka... Permanentně dvacet čtyři hodin denně a nočně.

Ke skříni vedla jednoduchá cesta, bez překážek a mně stačilo pár hbitých skoků a byl jsem u skříně dříve, než byste řekli burunduk. To je rychlost, co? To koukáte! Ani byste si mě nevšimli.

Nyní jsem stál před velkými dřevěnými dveřmi a vůbec nebylo lehké je otevřít, obzvláště pro tak maličkého tvora jako jsem já. Na chvíli jsem poseděl a popřemýšlel, jak bych se mohl dostat do skříně. Vždyť mám ostré zuby a dovnitř se prokoušu. Na nic jsem nečekal a pustil se do práce. Kousal jsem, hryzal, hlodal, žvýkal, plival a prskal piliny na všechny strany, ale skříň se tyčila do výšky beze sebemenší změny. Oklepal jsem ze sebe piliny, které mi už lezly i do uší a řekl jsem si, že to zkusím jinudy. Pod skříní je koberec, takže bych se mohl prokousat spodem. Zuby, ani drápky nepomohly a já ztrácel naději, že spatřím tajemství ukryté v kouzelné skříni.

"Určitě oříšky nejsou jenom vevnitř," napadlo mě a vyskákal jsem na kuchyňskou linku, z níž jsem měl skvělý výhled. Procházel jsem se mezi několika keramickými džbány, a samozřejmě, nakoukl jsem dovnitř, však prázdné byly. Ty džbány se mi líbily, opravdu moc, a v jednom z nich jsem si na chvíli - hluboce - schrupl.

Hluboký spánek se mi znova stal osudným, jelikož mě polapily lidské tlapy a přenášely mé drobné tělo zpátky do klece. Ach joj!

"Bur okousal dveře od špajzu!" slyšel jsem Evelínu žalovat. "A ještě koberec."

Ještě větší ach joj je, že máma a táta kolem klece omotali zelené pletivo, abych nemohl utíkat. "Jenže mně se venku líbí, je to tam lepší než tady," brblal jsem si pod fousky. Faktem zůstávalo, že oka pletiva byla převelice úzká a nedokázal jsem se nimi protáhnout. Co kdyby se mi byť jediný proužek zachytil o pletivo! Už bych nebyl burunduk páskovaný s pěti proužky. To nepřichází v úvahu. Pletivo nade mnou vyhrálo 1:0.

Tak či onak jsem našel cestu z klece. Prostrčil jsem tlapky mezi spodními mřížemi, soukal se jako had, až jsem se ocitl pod klecí a následoval dlouhý ladný skok do měkkého vysokého koberce.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama