4. kapitola

9. listopadu 2012 v 6:59 | Gallilea |  U všech proužků!
Bystré koukání




Probudil jsem se brzy. Spalo se mi dobře. Nemusel jsem před spaním počítat oříšky, abych usnul. Rudé sluneční paprsky mě probudily a okamžitě jsem byl na nohou. Ale to už bylo pozdě. Jak to, ptáte se? Ono vzbudilo jsem se pozdě, jelikož v domě bylo ticho. Nikde nikdo, žádná tlapka mých lidských společníků. Já sám.

K snídani jsem si vybral jeden lískový oříšek a několik slunečnicových semínek. A proč my veverčáci a veverky máme tak rádi oříšky a semínka? Protože se nám po nich leskne srst! Schroupal jsem všechno do posledního drobečku.

"A co teď?" napadá mě. Tiše rozhlížím se po kleci, bystře koukám a důkladně přemýšlím. "Možná bych těmi mřížemi mohl prolézt!"

Opatrně jsem se plížil k mřížím a čichal, čichal, a vzduch byl čistý. Mříže nebyly tak blízko u sebe, aniž by se moje štíhlé atletické tělo mezi nimi neprotáhlo.

"U všech proužků, svoboda!" výskal jsem si radostí, přesto pořád jsem měl na paměti, že v kleci zůstaly oříšky a semínka. Vydal jsem se najít pro ně lepší úkryt. Samozřejmě jsem jej našel. Ani tentokrát vám neprozradím, kde, jinak by to už nebyl tak geniální úkryt. Moje výpravná expedice, kterou jsem vedl, po místnosti, přesněji obývák, trvala asi 6 hodin, než se domů navrátila jako první - ten druhý nejmenší člen rodiny - Evelína. Pozoroval jsem ji z vysoké skříně. Evelína si rychle zula boty a rovnou utíkala k mé kleci a volala: "Bure! Buríšku, kde jsi?"

Nic. Raději jsem ani nedýchal, abych se neprozradil. "Buríšku, kde jsi se schoval?"

Evelína prohledala celou klec, poté odcházela z obýváku někam, kde jsem to ještě neznal. "Kam šla?" ptal jsem se. Moje zvědavost byla veliká a opustil jsem místo na skříni. Chtěl jsem vidět více, vědět více. Evelína kráčela k obrovské skříni, když otevřela její dveře, linula se vůně sušených švestek, jablek, hub,... A ano, cítil jsem správně - vůně lískových oříšků, vlašských ořechů, slunečnicových a lněných semínek. Můj čumáček se zaradoval. Kouzelná skříň plná dobrot! Tu musím co nejdříve prozkoumat!

"Buríšku!" vykřikla Evelína nečekaně. Až se mi zježily proužky na zádech, všech pět! Spatřila mě, chytila mě a šoupla zpátky do klece. "Jak ses dostal ven?"

"To víš, že jo, já ti to povím a budu mít zatrhnuté expedice," pomyslel jsem si. "Nic nepovím! Mlčet budu!"

Tak či tak ven jsem se už nedostal. Pro jistotu táta a máma malé Evelíny obalili klec igelitem, a taky mi udělali díry, abych se neudusil.

Jenže na druhý den, jakmile bylo v okolí ticho a klid, fikaně jsem prokousal igelit na některých místech a mohl se vydat na expedici - prozkoumání terénu - kuchyně - a dobytí kouzelné skříně!


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Marie Marie | Web | 12. listopadu 2012 v 21:51 | Reagovat

Milé a poutavé, i vtipné, už máš vydavatele?

2 Gallilea Gallilea | Web | 12. listopadu 2012 v 22:13 | Reagovat

Kéž by :)
Jinak děkuji.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama