3. kapitola

5. listopadu 2012 v 6:59 | Gallilea |  U všech proužků!
Jak jsem se zjevil


Moje první zjevení nastalo narozením společně se svými sestrami a bratry v jedné in-ko-gni-to chovatelské stanici. Dohromady nás byly čtyři trochu chlupaté koule, které ani zdaleka nepřipomínaly veverky. Oči jsme měly zavřené, za to tlamičky věčně otevřené a žaludek nenasycený. Máma nás musela pořád krmit a vždy se strhla bitva a hádka o sladké mléko.

První sourozenec: "Já mám hlad!"

Druhý sourozenec: "Já mám větší hlad než ty!"

Třetí sourozenec: "Ne, mně už kručí v bříšku!"

První sourozenec: "Já jsem řekl dříve, že mám hlad."

Druhý sourozenec: "Ne, neřekl, lžeš!"

A takhle to šlo stále dokola, až se máma rozzlobila a raději odešla pryč. Vymlouvala se, že ji z nás bolí hlava.

Když jsem povyrostl a začal se více podobat veverce, nastalo mé druhé zjevení a to takové, až mi pocuchalo proužky. Z černočerné tmy jsem se zjevil v teplých packách. Byly to teplé a jemné packy lidské. A tu můj čumák ucítil ještě něco lahodnějšího. Ta vůně patřila sladkému, slaďoučkému mléku. Stačilo jedno olíznutí této pochutiny a hned mi bylo lépe.
"BudešsejmenovatBur," řekllidskýhlas-dívčí. "JájsemEvelína.Atohlejemáma!Atadytáta.Podívej!Odteďbudešsnámibydlet."

"Takjo," pomyslel jsem si a dál sál mléčko, k němuž se přidalo ještě příjemné drbání za uchem. S tlamou ulepenou od cukru a mléka jsem tvrdě usnul. Asi jen na pět minut! Probudil jsem se poté, co jsem si uvědomil, že to drbání ustalo. Pootevřel jsem pravé oko, abych se přesvědčil, že je to pravda. Otevřel jsem druhé oko a bylo to tak. Už mě nikdo nedrbal. Ale co to?Co to, u všech proužků, je? Mříž?

Ano, mříže. Napravo, nalevo, přede mnou, za mnou, pode mnou a i nade mnou. U všech proužků, jsou úplně všude!

"Jeden,dva,tři,čtyři,pět," počítaljsem. "Pětproužků!"

Tohle dělám vždycky, když začínám zmatkovat. Pomáhá to a já se pokaždé uklidním.

Rozhlížím se kolem dokola a co vidím: papírová krabice s modrou šálou - moje místečko na spaní, větvičky s listím, miska s vodou a další miska? Neplete se můj čumáček? Je to tak! Miska plná oříšků; vlašských, lískových, burských, pistáciových, piniových, para ořech a dokonce i kokosový ořech. To bylo vůní, až nos přecházel. Neodolal jsem a pustil se do chroupání, jelikož moje bříško škemralo, kňučelo a kručelo, jak se dožadovalo jídla. Cpal jsem a nacpával, dokud v bříšku bylo místo, ale i to se zaplnilo a já řešil, co se zbývajícími oříšky, které jsem nestihl sníst. Nemůžu je tady nechat jen tak, bez dozoru. Někdo by je totiž mohl ukrást a takový oříšek se hodí jako záloha na horší časy. Tedy schoval jsem všechny oříšky. Chtěli byste vědět, kde? Že je to tak? Ale já vám to nepovím.
(Fotky hnědých veverek jsou focené ještě na klasický film - v žádném případě nejde o fotomontáž či jakékoliv zkreslení/ upravení. Na první fotce: Sašova maminka, na druhé: malý Saša ve 4 týdnech, 50 g.)

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama