Ta, která tady prožila dětství

24. října 2012 v 17:59 | Gallilea |  Ze šuplíku
Zmizela rána, kdy bača hnal své bekající ovce přes ulici na salaš. Tam nahoru, na kopec u lesa, kde je skryt kmen stromu, do kterého jsem nožem vyryla obrázek medvěda. Už asi ani ten tam nebude. Je to dávno. Zaniklo toho mnoho, zapomněla jsem vůni piroh a chuť bogáčů, ale nezmizely moje vzpomínky; ty úsměvně nostalgické vzpomínky, a přesto za nic na světě bych je nevyměnila. Opravdu!


Mohla bych snad štětcem vykreslit něco, co už je i tak dost malebné? A který štětec by byl vhodný? Plochý či snad kulatý? Ne, ani ten, ani ten! Tenhle štětec se nazývá dětství a já se rozhodla malovat…
Namaluji mnoho listnatých stromů. Mezi ně samozřejmě vysázím i jehličnany. Jeden vedle druhého, u kterých se pod spadlým jehličím budou schovávat hříbky jako korkové zátky od vína. Dokola budou hory, vysoké a strmé hory a dolinou nechám protékat říčku. Říčku? Je to opravdu říčka?! Nikoliv! Malý potok, který se za bouřlivých nocí umí rozdivočet a hučet jako skutečná řeka. Pár letmých tahů, kterými načrtnu domy a náměstí a gotický kostel a hřbitov a ještě druhý kostel - barokní - a… A vodní hrad! Ze severu přiženu načechrané mraky, a vítr bude zpívat svou symfonii mezi skálami pokrytými jemným mechem. Pampelišky a jetelové hlavičky obdivují sluneční paprsky, a ranní rosa míchá svou vůni s rozoranou hlínou, v níž je ukryt poklad…
Tužkou detailně nakreslím dvě děti na jednom z mnoha polí. Chlapce a děvče. A je letní léto! Hrabou se v hlíně jako krtci a nevadí jim, že jejich kolena a tváře jsou poseté šmouhami, však je babičky vydrhnou večer rejžákem ve vaně! Ruce boří do zeminy a vytahují zčernalé horniny, které rozbijí jiným, tvrdším kamenem. Doberou se tak svého barevného bohatství, aniž by tušily, že to, co vlastní v zavařovacích sklenicích, jsou zbytky železné rudy… Rudy, která proslavila tuhle obec v Gemerském údolí.
V dětských očích rozzářím hvězdy, když pohlédnou na noční oblohu a spatří souhvězdí Orionu nebo padající Perseidy. Rozvířím jejich smích do všech koutů, aby zastínil to hašteření, které je donutilo trucovat na svých dvorcích s příslibem: "Od zajtrajška zo mňa bude nový človek!" A nechám jejich zvědavost rašit a pučet…
"Babka, prečo sa Štitník volá Štitník?" zeptalo se děvčátko.
"Nie je to Štitník, ale Štítnik," odpověděla stařenka s důrazem. "Názov je odvozený od štítov, ktoré sa tu vyrábali od dvanásteho storočia a štítnický erb je znakom hámorníctva."
"Hámorníctvo? Čo je to?" další otázka nevinné mysli.
"Ako sa to povie česky?" přemýšlela babička. "Možno hutnictví. Miesto, kde sa spracováva železná ruda.
Od jihu slyším křik a válečné zvolání a dusot koňských kopyt. Ne, není to veselé zvonění, ale řinčení zbraní. To turecké meče dopadly na štíty a vzplál oheň, který svými mlsnými jazyky požíral vše, co mohl. Ten žár je moc silný! Namočím štětec do bílé tempery a trochu jej zamlžím…
Podzim vybarvím vybranými barvami. Hnědé listí promísím se zlatavým a utkám z něj koberec, kterým pokryji cesty do města, ale i na vrcholky hor. Roztančím mraky na obloze, aby svými dešťovými kapkami zavlažily půdu, aby voda zdůraznila vůni louky, sena a malin. Přesto nenechám přírodu plakat dlouho, jenom na chvilku, aby stále přinášela radost, aby blesky rozproudily krev v srnčích žilách a jejich kopyta zatancovala na plodné zemi v kraji, kde jsem se narodila.
Nejsem dobrá malířka ani kreslířka. Nemám impresionistické tahy Vincentha van Gogha, ani surrealistické nápady Salvadora Dalího. A přesto se pod tenhle obraz podepíši.
Do prachu na cestě se podepíši, jako "ta, která tady prožila dětství".
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama