Jedno slovo a tisíc tužeb

31. října 2012 v 9:58 | Gallilea |  Ze šuplíku
Každou chvíli přijde pošťák, pomyslela si. Byla si jistá, že přijde a dostane dopis, na který tolik netrpělivě čekala. Očekávala psaní a s každou uplynulou minutou se více těšila. Její zorničky byly rozšířené touhou číst slova, která ji dokázala pohladit po tváři. Nebyl to první dopis, který dostala a doufala, že to snad nebude ani poslední dopis od NĚJ!



Podívala se na hodiny. Ukazovaly pět minut po jedenácté. Ne, tentokrát nezaspala úsvit nového dne. Seděla v křesle na balkoně a pozorovala ranní paprsky, které nebyly ještě ani trochu teplé. Paprsky, které se hnaly napříč temnotou a vyháněly stíny z povrchu země. Vždyť i šátky jsou takovými stíny! Ať už jsou průsvitné nebo ne. I ty šátky jsou schopné zahalit cokoliv do roucha tajemství. Jak se mu jen tehdy líbila, když si kolem svého těla uvázala šátek a po nahých zádech nechala splývat své dlouhé vlasy! Jak ji jen miloval…Jak jeden člověk může tolik milovat, ptala se sama sebe. Usmívala se…
Znovu přistoupila k oknu, odhrnula záclonu a sedla si na parapet. Ráda sedávala na parapetu. Viděla na stromy, mezi jejich kmeny, kde se proháněla zvěř; stromy, na jejichž větvích zpívali ptáci. Na stromy, které voněly smolou a které ji v noci strašily.
"Pojď sem," řekl ji. Neviděla. Nic neviděla. Musela mu důvěřovat a nechala svou ruku vést do neznáma. Prsty najednou na něco narazily.
"Co cítíš?" zeptal se. Jeho hlas zněl jako z dálky, ale ten povrch. Zvláštní strom, pomyslela si. "Je suchý…"
"Myslíš, že žije?" jak ji jen jeho hlas uklidňoval. Byla zvědavá, kde se nachází, ale i přesto si šátek z očí nesundala.
"Zdá se mi, že je hodně suchý, úplně dehydrovaný, jako by se měl každou chvíli rozpadnout na prach," odpověděla. Někam ji vedl, nevěděla pořádně kam. Ani na tom nezáleželo. Smála se a on taky. "Teď jsi ve stromu," ucítila jeho úsměv a dokázala si představit, jak asi teď vypadají jeho oči. Modré, světle modré s hnědou skvrnou. "Jeho vnitřek je dutý…"
Zapálila si cigaretu. Dým vyfoukla ven z okna a opřela se o stěnu. Od západu se ploužily mraky. Načechrané a jemné jako stádo ovcí. Ucítila jaro a ona s ním šplhala na vrcholky skal. Jako dva kamzíci skákali z kamene na kámen a snažili se udržet balanc. Foukal vítr a ona se proklínala za tak hloupý nápad, když má strach z výšek. Ale on tam byl a dával na ni pozor. Nikdy by nedovolil, aby se jí něco stalo. Anebo tehdy v tom sadu, kdy seděli na trávě, on ji měl v náručí. A takhle ji chránil. Pohrával si s jejími vlasy, protože chtěl. Protože tohle na ni miloval. Ale co to znamená láska? Co to vlastně znamená někomu říct "miluji tě". K čemu se tím může ona zavázat? A jak moc si může být jistá, že potom neztratí tu lásku? Ne toho konkrétního člověka, ale ten pocit, který s ním sdílí. Pocit, který má, když na něj vzpomíná, když s ním je, když se jí dotýká?
"Budeš moje poslední cigareta," pověděla a prohlížela si důkladně cigaretu. "A pak přestávám kouřit." Sama sebe se ptala, proč někdy začala vůbec kouřit. Co jí to tehdy dalo? Byly to jenom prachsprosté výmluvy, že by se pak nemohla věnovat své vášni? Milovala psaní nadevše. V JEHO očích byla umělkyní. Byla pro něj umělkyní a Múzou. Říkal jí tak, oslovoval a ona se bránila, že taková není, že je smrtelná a bez talentu. A on ji měl rád. Přestane kouřit, to je jasné, teď už určitě. Nemůže se pořád na něco vymlouvat, ani to k životu nepotřebuje.
Tipla cigaretu, ačkoliv nedokouřila, a už byla smířená s tím, že od tohoto okamžiku je nekuřák. Zhluboka se nadechla a usmála se, sama pro sebe. Podívala se na cestu. Nikdo. Jedenáct hodin osm minut.
Naslouchala tikotu hodin. Její srdeční tep se shodoval s rytmem hodin. S ním čas plynul jinak. Vždycky ubíhal pomaleji, s ním hodiny trvaly týdny, dny měsíce. Vzájemně pro sebe zastavovali čas, aby se potom mohli žít i svůj život.
Na zem spadla papírová lodička z police. Její srdce se rozbušilo, když si toho všimla. Vzpomínala si na ten den, kdy ho učila skládat lodičky a parníky, aby mohl uskutečnit svou představu. Zbožňoval její vlasy, měla je překrásně dlouhé a jemné. Připomínaly mu vlny na moři, proto se i rozhodl poskládat papírové lodičky, které by nechal vyplout na vlnách jejích vlasů. A on by byl kapitánem! Mohl by se sobecky na chvíli zmocnit jejich vlasů, přivlastnit si je a jenom si hrát. Považoval se za dítě, které si rádo hraje. Ona, ona ho inspirovala. I její přítomnost, kdy mlčela, pro něj znamenala mnoho. Měl rád ty chvíle beze slov, měl rád ty chvíle beze slov s NÍ. A loďky vypluly. Hořící svíce na stolku byla jejich majákem a ony se kolébaly v jejich vlasech. Nebyla to představa, nebyl to sen, který snil, byla to skutečnost! Ona byla skutečná! Ona Nepojmenovaná!
Vrátila papírovou lodičku na polici. Jedenáct hodin deset minut! 57…58…59… Jedenáctá minuta! Ručička se pohnula kupředu. Zvedla pár spadlých lístků z červené gerbery. Dával ji takové maličkosti. Daroval ji pomíjivou krásu květin a ona měla ráda květiny. Květiny jenom ve vázách. Kdysi si koupila fialovou macešku, ale ta ji během tří dnů uhynula. Nemůže po nikom chtít něco trvalého, závazného. Nemůže! I tahle gerbera pomalu umírala. Ztrácela svou krásu a stárla. Ale byla od něj!
"Zamilovávám se do tebe čím dál tím více," pošeptal ji do ucha, když usínala. Tiskl své tělo na její a ona o něm říkala, že je její centrální topení! Jenže v tu chvíli se nesmál, když tohle řekl. Myslel to vážně, a ani ona se nemohla smát. Nemohla se mu vysmát.
"Nemůžu tě milovat," odpověděla nepřítomně. Na chvíli se její duše vzdálila, ale potom se usmála tak, jak to on to měl rád. Zasněně se sklopenýma očima. "Nemůžu tě milovat, protože miluji každý okamžik s tebou."
Zaštěkal pes. Právě ten štěkot ji vrátil do reality. Jedenáct hodin jedenáct minut. Tenhle zrcadlový čas ji přišel kouzelný. Na cestě uslyšela kroky…
Nebyl to pošťák, byl to ON!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 pavel pavel | Web | 31. října 2012 v 15:43 | Reagovat

Jak snadno se člověk stane nekuřákem. :)

2 Gallilea Gallilea | Web | 31. října 2012 v 18:15 | Reagovat

Někdy stačí jen jedno slovo :)

3 Agricula Agricula | Web | 2. listopadu 2012 v 9:05 | Reagovat

Zajímavé :) Líbí se mi jak je ten příběh takový "v mlze" :)

4 ivet-pe ivet-pe | Web | 16. listopadu 2012 v 0:42 | Reagovat

Krásný romantický příběh s tak nádherným koncem. Krása!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama